Preloader icon

Chtěli byste začít s teraristikou a chovat plazy? Láká vás mít doma třímetrového škrtiče, majestátního leguána, nebo se vám líbí malí mrštní gekončíci? Ať už jsou vaše důvody jakékoliv, je dobré si uvědomit, že chov plazů jako domácích mazlíčků má svá specifika, klady, zápory a v některých případech dokonce i rizika.

Nejčastějšími domácími mazlíčky jsou psi a kočky, oba druhy jsou savci, stejně jako my lidé. Plazi jsou naprosto jinou živočišnou třídou a to je třeba mít neustále na paměti. Navíc se jedná o relativně širokou skupinu zvířat, čítajících několik tisícovek druhů, řazených do tří řádů – krokodýli, šupinatí (hadi a ještěři), želvy.

Není plaz jako plaz – poznejte vlastnosti a potřeby jednotlivých druhů

Některé vlastnosti mají všichni plazi společné – jsou studenokrevní, nemají mimické svaly (tedy nemění výraz v obličeji), rostou po celý život a jejich mláďata se na svět dostávají plně vyvinutá. Mezi jednotlivými řády a druhy ale už nalézáme spousty odlišností. Většina plazů například klade vejce a až z těch se líhnou mláďata, existují ale také druhy živorodé či dokonce vejcoživorodé. Některé druhy hadů či krokodýlů (aligátorů) dorůstají do úctyhodných rozměrů, zatímco některé druhy želv a ještěrek jsou malinké a žijí jen pár let.

Každý druh je trochu jiný a to znamená pro zájemce o chov jediné – musí se o daném zvířeti dozvědět co nejvíce. Jaké teploty mu vyhovují, jaké jsou jeho potravní nároky, v jakém žije prostředí, kdy loví, kdy spí, jakým rizikovým faktorům se vyhnout a jaké zdravotní komplikace bývají nejčastější, jak jim předcházet a vyvarovat se jich. Něco člověk zjistí předem, něco se dozví od chovatele při koupi zvířete a spoustu dalších zkušeností pak teraristé získávají dlouholetým chovem.

Při rozhodování, jakého plaza si pořídit, se nenechte zlákat pouze svými pocity a sympatiemi. Opravdu si nejdříve zjistěte alespoň základní informace – některé druhy mohou být nad vaše schopnosti, ať už finanční, prostorové nebo prostě psychické. Mít v teráriu neochočenou pětimetrovou krajtu je opravdu nepříjemný pocit, minimálně během krmení, čištění a podobných procedur, kdy se manipulaci s hadem stejně nevyhnete.

Ochočování plazů by měl zvládat každý terarista

A dostali jsme se k dalšímu problému – k ochočování plazů. Žádný plaz není domestikovaný, což znamená, že není nijak geneticky nastaven pro jakoukoliv spolupráci s člověkem, ani na život s ním. To znamená, že každý chovatel si své zvíře musí ochočit sám a pravidelným kontaktem toto velmi chatrné pouto neustále potvrzovat. Některé druhy lze ochočit relativně snadno, u jiných je to velmi obtížné a existuje také spousta druhů, které ochočit v podstatě nelze a jsou tak pro chov v zajetí nevhodné.

Zkušení chovatelé, kteří se věnují také množení jednotlivých druhů, někdy používají metodu takzvaného vtisku či vtiskávání. Pro všechny druhy zvířat jsou pro jejich další život důležité okamžiky krátce po narození. S využitím těchto znalostí ve spojení  se znalostmi o konkrétním druhu je pak možné včasným dotýkáním se mláďat zvířatům „vtisknout“ lidský pach a člověka samotného. Dalším cílevědomým přivykáním na kontakt s člověkem se pak tyto vlivy v mozku zvířete spojí a plaz se stává ochočeným.

Ne vždy se ochočení plaza podaří. Některé druhy nelze ochočit v pravém slova smyslu a jsou opravdu pouze na koukání. Nemusí se přitom vždy jednat o nebezpečné druhy, například felzumy madagaskarské jsou neškodné, drobné, roztomilé ještěrky, ale na lidský dotek se vám tyto denní gekony zvyknout nepodaří. Ale u tohoto druhu to není příliš na obtíž – vzhledem k jejich vysoké pohybové aktivitě a schopnosti udržet se tlapkami i na hladkém povrchu si s nimi užijete i tak spoustu zábavy.

Ochočování se v žádném případě nevyplatí podceňovat. Dospělý hroznýš (mezi chovateli oblíbený druh) vás může zabít, i když vás nikdy nesní. A to je ten nejhorší, nejméně pravděpodobný scénář. Většina špatně ochočených hadů se projevuje tak, že prostě a jednoduše kouše. U takové užovky jihoamerické se jedná spíš o zajímavou zkušenost s rychlostí a přesností hadího útoku, ale svými malými jemnými zoubky vám velkou bolest nezpůsobí. Zato už zmíněný hroznýš má zuby dlouhé až 5 centimetrů, pevné a ostré jako břitva. Při pevném stisku vám klidně prokousne ruku.

Teraristika není pro každého

Teraristika není pro ty, kteří se plazů bojí. Na zvířata je třeba sahat, manipulovat s nimi a v případě zdravotních komplikací je nutné jim podávat i léky. Na agresivního hada se vám nejspíš vykašle i váš veterinář a vy budete muset najít odborníka mezi odborníky. Vždy je tedy nutné mít potencionálně nebezpečná zvířata ochočená a zvládnutá, jinak se jejich chov promění ze zábavy v noční můru.

Přesto všechno teraristika stále láká čím dál více milovníků zvířat. Vysvětlení, proč tomu tak je, můžeme najít hned několik. Za prvé ochočování samotné je sice nutné, nicméně není to nic složitého a zvládne to každý, kdo má zájem. Dále je třeba zohlednit, že v dnešní době lidé často chtějí domácího mazlíčka, ale nemají čas na venčení, výcvik nebo prostě nechtějí mít v bytě chlupy a podobné nepříjemnosti. Moderní doba už navíc nabízí teraristům neuvěřitelné spektrum pomůcek a doplňků, které tak chov exotických druhů usnadňují.

Pokud tedy chcete chovat plazy, nic vám v tom nebrání. Podle vybraného druhu už si jen koupíte to správné terárium, vybavíte ho pro zvíře vhodnými dekoracemi, rozhodnete se, jaký druh podestýlky budete používat a můžete začít. Nezapomeňte na teploměr, vlhkoměr a spínací hodiny – bez toho se dnes už neobejde žádný terarista. Spíš naopak – možná i vy budete mít tři teploměry, dva vlhkoměry a dvoje spínací hodiny na různé druhy světel. To všechno pro jedno zvíře nebo páreček v jednom teráriu. Ale věřte mi, že to stojí za to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

X